21.6. středa

Ráno jsme vstávali kolem osmé, v 9:00 mělo odjíždět auto, které jsme měli zaplacené. Za 40000 na osobu. Čekal nás výlet do okolí Bukittinggi. Nasnídali jsme se ve Star Café a odjížděli asi kolem 10:00 hod.
Nechtěli jsme průvodce, že to zvládnem sami, jen s řidičem. Přesto s náma jela taková mladá slečna, která toho moc nenamluvila. Tvrdila sice, že se musí procvičovat v angličtině, ale nepromluvila skoro ani slovo a vůbec nerozuměla. Snažila jsem se s ní nějak komunikovat, ale bylo to docela na nic.
Dostali jsme ofocenou mapku a vyrazili jsme na cestu.
Z Bukittinggi směrem na Baso Tabek Patak, kde byla vyhlídka, Rao Rao, Batu Sankar, Pagaruyung s královským palácem Balimbino s tradičními domy, Lake Singkarak, Pd. Panjang, Pd. Sikat s dřevořezbou, Kotong Baru, kde byly býčí zápasy a zpátky.
První zastávka byl Tabek Patak, kde byla krásná vyhlídka na horu Merapi a do údolí s rýžovými políčky. Pokochali jsme se, vyfotili a jeli dál. Jako další atrakce nás čekal královský palác. Nejdřív jsme se ještě naobědvali v místním makanu a pak šli na na prohlídku. Jsou to domy typické pro lidi Minangkabau, kteří žijí v okolí Bukittinggi. Domy mají zvednuté střechy a jsou hodně zdobené malováním. Královský palác byl pompézní. Dovnitř se člověk musel zout a procházeli jsme se po rohožích. Komnaty byly po třech stranách z baldachýnů. Asi 3 druhy závěsů, které se daly zatáhnout, žádné dveře. Byly tam vystavené gongy a nádoby a za 10000,- rp by člověka oblékli d jejich "kroje". Dalo se jít ještě dozadu, kde byla ukázka masírovacího nářadí a olej proti revma a všemu možnému. Toho jsme nakoupili každý plno babičkám a maminkám. Pokračovali jsme dál a tak kolem 14:00 jsme přijeli do vesnice Balimbino. Byly tam tradiční domy 300 let staré, resp. Byl tam jen jeden. Vypadal skutečně staře, vevnitř nic nebylo, ani jsem tam nešla. Potom jsme dorazili k jezeru Singarak, největší na západní Sumatře. Kluci se vykoupali, my jsme obhlédly, co je kde k jídlu místního dobrého a pokračovali jsme dál. Cestou jsme míjeli rýžová políčka, na kterých se pracovalo - oralo se a plelo. Místní po kolena v blátě, klobouky na hlavě a vytrhávali plevel. Stavěli jsme na focení a zvlášť jeden oráč nás zaujal. Měl vola, dřevěný pluh a byl úplně tutovej. Všichni jsme vyletěli s foťákama a Michal se navíc rozhodl, že si to vyzkouší. Takže po kolena do bahna a jel. Nejdřív si stěžoval, že ten vůl vůbec netáhne. Když se pak rozjel, tak začal mít docela hoňku, vlál za ním a křičel. My se mohli samozřejmě roztrhat smíchy.
Pokračovali jsme do Pd. Sikat, kde měly být dřevěné ručně vyráběné věci. Těšili jsme se, jak budou nákupy sošek a případně sarongů nebo jiného oblečení, ale zklamání. Viděli jsme sice jak se tkají a vyrábí ručně látky a sarongy a taky dřevořezbu, výrobu nábytku, ale to bylo všechno. Na nákupy to nebylo, protože za prvé tam toho moc neměli a za druhé už to bylo turistické místo, tím pádem tomu odpovídali i ceny. A na smlouvání se moc nehrálo.
Pak už nás čekala poslední vesnice Kotong Baru, kde se konaly býčí zápasy. Přijeli jsme na místo, kde to na ulici vypadalo jak před rockovým koncertem. Po obou stranách auta, všude plno lidí a zmatek. Zastavili jsme, a že prý vystupujeme. Vylezla jsem teda z auta a ostatní nic a jeli ještě kus, protože jinak jsme blokovali cestu. Sešli jsme se až na hřišti. Vstup 1500,- Rp.
Bylo to normální fotbalové hřiště, kde byly dva kruhy lidí. Uprostřed stál vždycky býk a na toho se sázelo. Jeho majitel ho povzbuzoval tím, že mu třel zadek pod ocasem. My zůstávali radši na kraji na schodech a nevěřili jsme, že by tam ty lidi dole na hřišti mohli stát i během zápasu. Ale ono jo. Býky postavili proti sobě, ti se do sebe zaklesli a začali se rohama přetlačovat. A okolo stáli v kruhu Indonésané a povzbuzovali je. Podle toho, kam se posouvali, tak tam se rozevíral kruh lidí připravených uskakovat. Petr a Michal tam poskakovali s foťákama a my čekali, co bude. Z dálky nebyla vidět krev, ale prý jí tam bylo dost. A pak se dal najednou jeden býk na úprk a ten druhý ho začal honit. Lidi se rozutekli, někteří běželi za býkem a to všechno za výskotu a jásotu vítězů. Býci utekli bránou na silnici někam mezi zaparkovaná auta. Druhý zápas byl ve stejném duchu, jen kratší. Jeden z býků začal utíkat kolem hřiště a ten druhý ho honil. Chvilku jim trvalo, než našli východ ze hřiště. Vyplatili se sázky a šlo se domů. Čeho jsem si všimla, ženské tam vůbec nebyly. Zřejmě je jim taková zábava zapovězena. A jel se zpátky, ani jsme si nestihli vsadit.
Večer jsme se v Bukittinggi mrkli na internet a zašli na jídlo do CFC (California fried chicken). Prostě der Vepř. Behe tam objevil svůj, pro zbytek zájezdu favorizovaný Hu-Hu koktejl, což bylo rozmixované avokádo s nějakou marmeládou, kopeček zmrzliny a čokoláda. Bylo to dobrý, ale hrozně sytý. Pak na pivo ještě a spát.
Celým cestováním se táhla atmosféra EURA 2000, kdy se kluci neustále snažili najít hospodu, kde by mohli sledovat zápasy, hlavně našich a pořád se jim to nedařilo.