20.6. úterý

Hned se nás chopili nahaněči a kam že jedem, že nás tam dovezou "zadarmo". Do Bukittinggi nám nabídli za 35 000 Rp na osobu. Nakonec jsme to usmlouvali na 33 000, auto pro 8 lidí, přidali se k nám ještě 2 Francouzi (kluk a holka), co s náma jeli i na lodi. Vzdálenost něco okolo 400 km, což je tady záležitost skoro nepřekonatelná. Tím charterem, co jsme jeli to trvalo od 9:00 ráno do 18:30 večer. Takže zhruba 10 hodin. Normálním autobusem, který navíc všude zastavuje, to trvá něco přes 12 hodin.
Takže jsme se ráno nasnídali, dostala jsem to nejsladší kafe na světě, a vyrazili jsme. I když auto bylo pohodlné a na místní poměry tam bylo neskutečně místa, cesta byla strašně únavná. Z lodi jsme sice byli utahaní, ale v autě se stejně moc spát nedalo. Zkoušeli jsme hrát nějaké hry, ale stejně to vůbec neutíkalo. Cestou jsme projížděli místama, kdy byly snad nejmenší dřevěné domečky, co jsem kdy viděla. Chudoba neskutečná. A pak na druhou stranu zase sídla jako v Beverly Hills, že jsme nechápali. To už ale bylo kousek od Bukittinggi, takže kraj kolem je zřejmě bohatší.
Jakmile jsme dorazili na pevninu, opět se všude začali objevovat mešity, v okolí Bukittinggi chodí dokonce ženy zahalené, ale ne obličej, jen šátky přes hlavu. A nežvýkají betel, takže nemají zkažené zuby a červenou pusu. Kraj od kraje se to opravdu docela liší. Navíc se začala objevovat konečně rýžová políčka, na která jsme se těšili.
Kolem 18:00 jsme konečně dorazili na rovník. Ještě jsme to stihli za světla, ale pomalu už jsme tomu přestávala věřit. Na zemi čára, nápis, že překračujeme rovník, kde je sever a kde jih a zeměkoule.Všechno vybledlé, zřejmě už to něco pamatuje. A všude běhali místní a nabízeli trička. Udělali jsme fotky a rovník překročili pěšky.
Odtud bylo Bukittinggi už jen hodinu a půl jízdy, začalo se samozřejmě stmívat a my už byli úplně hotoví. Když jsme dorazili, vcelku rychle jsme našli hotel. Bydleli jsme v Murni, 10000 Rp za noc a pokoj. Jen na pokoji nebyla koupelna, což vůbec nevadilo.
Ještě předtím jsme se zastavili v Cafe 105, kde nám Petr Vocel nechal zprávu, jak se měli a tak. Dali jsme si pití, kluci chtěli frapé, vysvětlili jsme jim, že to má být z nescafe a oni samozřejmě přinesli kafe s lógrem. Indonésani jsou největší tupci na světě.
Po ubytování jsme se šli projít, ale všechno už bylo zavřené, kromě hospod. Bylo už 21:30. Jedna z nich, Star Café, byla plná, tak jsme ji zkusili. Obsluha byla duchaplnější, ceny přijatelné a porce vcelku velké. Domluvili jsme si na druhý den výlet a šli spát.