22.5.2000 Po nočním přejezdu z Bali vystupujeme ráno na autobusovém nádraží na okraji Surabayi. Autobus pokračuje a my sedáme na městskou dopravu DAMRI a jedem do centra. Cestou míjíme ZOO, ponorku-restauraci a velký obchoďák s MC Donnaldem, kde jsme byli už na snídani cestou na Maduru před měsícem. Procházíme losmeny a hned jak jsme se ubytovali, vyrážíme za tím nejdůležitějším co máme v Surabayi zařídit. Petr si musí vyzvednout peníze z banky a musíme zjistit v kanceláři společnosti Pelni, kdy odjíždí loď z Jakarty na Batam. Konečně máme všichni škváru (Petr nám vrátil dluhy a stali se z nás ze všech zase milionáři) a zjišťujeme, že loď jede až za 5 dní. Vyrážíme nakupovat, nejdříve do obchodu s batikem a poté do obchoďáku Plaza Surabaya - náš známý s MC Donnaldem.
Prošli jsme přízemím a šli jsme rovnou k velkému supermarketu - konečně zase trochu evropský potraviny. Po chvilkách nadšených výkřiků nad neskutečně malými a drahými klobáskami a jinými podobnými uzeninami se zastavujeme vedle hloučku asi deseti místňáků čekajících před grilem, kde se dodělávala čtyři kuřata. Bylo jasné, že je to pro ně tak akorát a tak tam klidně a trpělivě čekali až do doby, kdy jsme zjistili, že celé jedno kuře stojí asi tolik, co v restauraci dvě mikrostehýnka. V tu chvíli co jsme prohlásili, že bereme každý jedno kuře pro sebe, nastal trochu zmatek a místňáci zpočátku nevěděli, jestli si z nich neděláme srandu a po té jestli nemají raději prchnout se svými dětmi a zachránit je před trojicí žravých vyhublých cizinců. Jak jsme se o chvíli později dozvěděli, měli už mezi sebou předem kuřata rozdělená a jednotlivci nejvíce brali půl kuřete a to pro svoji osmičlennou rodinu. Museli jsme se tedy s obsluhou dohodnout,že pro nás udělají speciálně tři kuřata navíc, přestože už chtěli pro tento den s grilováním končit, ale představa téměř dvounásobného zisku za den je přesvědčila.

Po dvouhodinovém courání po obchoďáku a serfování na internetu jsme si vyzvedli tři voňavé a horké balíčky, nakoupili chleba, kečup, ubrousky a Bintangy a vyrazili jsme do hotelu.Vybalili jsme to všechno na stůl na verandě před naším pokojem a uvedli tak do rozpaků souseda od vedle, který tolik jídla viděl naposledy nejspíš na svatbě jeho příbuzných, kde bylo nejméně dvě stě hostů.
Ovšem za půl hodiny už bylo jasné, že celé kuře na každého bude docela boj a utrpení. Naše, po dvou měsících jedení pikoporcí scvrklé žaludky, žasly nad tím přísunem masa a úplně zapoměly zpracovávat tuto pochoutku. Petr rovnou prohlásil, že si půlku nechává na ráno, Michal si vylosoval nejmenší kus, což se ukázalo být výhrou a tak ho zvládnul v docela dobrém čase a nakonec i Míra, zapíjejíce jednotlivá sousta ještě docela studenými Bintangy, nad touto porcí zvítězil. Ten večer jsme se sice bavili se dvěma mladýma holkama, který bydlely vedle a byly v Surabayi na prázdninách, o nočním životě ve městě, ale po večeři bylo jasný, že se s plnýma břichama odvalíme tak akorát do postele.

Další dva dny byly převážně ve znamení nakupování, kromě toho, že jsme navštívili Zoologickou zahradu, kde jsme se těšili na spoustu exotických zvířat, ale nakonec jsme byli docela zklamáni, když jsme viděli jak strádají a trpí v malých a neatraktivních prostorách a výbězích. Dvakrát jsme byli v mamutím obchodním centru Tunjungan Plaza s miliardou obchodů, butiků, restaurací, vlastním lunaparkem v nejvyšším poschodí a také s ledovou plochou, na které jsme si chtěli zabruslit, ale nakonec nám nezbyl čas a my museli jít balit a spěchat na nádraží na vlak do Jakarty.