2.3.2000 -  Ode dneška za 4 týdny prakticky sedíme v letadle. Momentálně zařizuju pojištění (nejlevnější se zatím ukazuje pojištění u České pojišťovny přes Internet), zjistil jsem, že v Indonésii je Go roaming bez problémů a asi nejlepší pokrytí má Telcomsel (Java, Bali, trochu ještě Lombok a Sumatra), v Singapuru a v Malajsii je to bez problémů. Na mezinárodní řidičský průkaz je potřeba fotka a 50-ti korunový kolek (jen aby mě nezkoušeli z pravidel pro jízdu vlevo :-) ). V bance mi řekli, že nedostanu VISA kartu, protože mám založený účet méně než 3 měsíce - tak to mě trochu dostalo, no nic, budu se muset spolehnout na poslání peněz přes Money transfer. Od tohoto víkendu už asi nebudu jezdit na hory a na závody (hory jsou docela velký odtok peněz a zatím nemám představu, co ještě budu potřebovat navíc platit), ale možná ještě pojedu Paseckýho medvěda. 

20.3.2000 -  10 dní... Pasecký medvěd se opravdu povedl - mám 111 bodů, naražený zápěstí a koleno, jinak jsem v pohodě. Ministr zdravotnictví (Michal) má kompletní seznam léků, Ministr dopravy a cest (Petr) přepisuje po naší schůzce o Indonésii s Janou a Ivanem Březinovými náš itinerář a já jako Ministr informací zakládám internetovou adresu pro naše spojení se světem indonesie2000@hotmail.com. Na této adrese budeme pokud bude možno k zastižení a z této adresy budeme rozesílat pozdravy. Kdo nám na tuto adresu do 28.3. napíše, bude zařazen do adresáře a budeme mu posílat z Indonésie mejly. Samozřejmě se počítá s internetovými zprávami na webu. Prakticky je domluvená smlouva s Bushmanem, sponzor na filmy a na další zpracování fotek je zatím nerozhodný.

22.3.2000 -  Včera jsme zaplatili letenky a dneska ráno jsme vyrazili s pasem, letenkou a dvěma fotkama vybojovat vízum na Indonéské velvyslanectví. Paní úřednice, evidentně proškolená a vycvičená pro boj s otravnými turisty nám podala formuláře a jen tak mimochodem se zeptala, jestli máme všechno pro vydání víza. Po mém nadhození, že jejich internetovou stránku http://www.indoneske-velvyslanectvi.cz/ znám téměř nazpaměť, takže jsme určitě náležitě vybaveni, jsem byl zchlazen tím, že to určitě není všechno a vzápětí jsme byli odhaleni, že nemáme potvrzený seznam hotelů v kterých budeme údajně bydlet. S tím jsme tak trošku počítali a tak jsme po krátké přestřelce vyklidili pozice a začali vyplňovat formuláře. Jenže to nebylo všechno! Když jsme to všechno vyplnili, nalepili fotky a odevzdali letenky, nastoupila na nás se zbraní největšího kalibru. Jak to, že prej máme zpáteční letenku tam do Jakarty a zpátky ze Singapuru. Pokusili jsme tento útok odrazit chabým výrokem, že je to pro nás výhodnější a že letenku z Jakarty do Singapuru koupíme až v Jakartě. Následovalo vysvětlení, že toto není možné, buď musíme mít letenku Jakarta-Jakarta a nebo ještě dokoupit a předložit další spoj z Jakarty do Sigapuru, jinak že žádný vízum nebude. A jako takový bonbónek na konec vypadla perla o tom, že když tuto letenku na přelet do Singapuru nebudeme mít, tak přece nikdo nemůže vědět, že jsme odjeli z Indonésie. Tak to nám bylo už jasný, že tato bitva je dobojována a pro nás ne s dobrým výsledkem. Naštěstí když jsme už opouštěli bojiště, bylo se nad námi slitováno a byla nám poskytnuta adresa cestovní kanceláře Monoi, která zařizuje tato spojení. Krátce po poledni jsme tam s Petrem dorazili s pocitem, že nás tam uvítá přinejmenším sestra této úřednice, ale naštěstí nebylo tomu tak. Dohodli jsme se s docela rozumným chlapíkem, že nám zjistí spoje a ubytování a pak že tu rezervaci pošle na ambasádu. Pro dnešek už nešlo více udělat a tak Petr vyrazil k zubaři a já do práce.

27.3.2000 -  Rezervace hotelu z Monoi ještě není potvrzena. Jsme dohodnutý tak, že mi zavolají až to bude. Já mezitím hledám na Internetu adresy hotelů v Indonésii společně s jejich telefonními a faxovými čísly. Nejlepší jsou ty nejluxusnější, ty mají faxy uvedený vždycky a taky se nebudou zdráhat poslat potvrzení rezervace zpět. Vybírám několik hotelů přibližně v naší trase a o půlnoci  rozesílám faxy. Moc jsem se nevyspal, protože celou noc zvoní telefony, ale ráno mám pět potvrzených faxů. Na ambasádě odevzdávám naše rezervace letenek a rezervace hotelů úřednici, která to odnáší konzulovi. Po chvíli je zpátky a velice rozzlobeně mi vrací všechny dokumenty s tím, že rezervace hotelů nepokrývají celou naší cestu! Na mojí námitku, že plánujeme několikadenní až týdenní přejezdy mezi těmito hotely se zastávkami v místech, kde nelze předem zajistit jakoukoli rezervaci, odpovídá, že podle pana konzula musíme mít předem zajištěné ubytování na každý den pobytu a přejezdy mohou být maximálně jednodenní. Náš rozhovor končí poznámkou, že za dva dny odjíždíme a jestli to zítra nebude, nedostaneme vízum. Vracím se zdrceně domů, informuji Petra a Michala a chystám další faxy do Indonésie.

29.3.2000 -  Ráno se probouzím a jdu se podívat na fax, který jsem přesunul do obýváku, abych se vyspal. Dvě rezervace chybí a jediná možnost je vyrobit chybějící faxy dodatečně na počítači. Trápím se s grafikou, anglickou gramatikou a datumy a stále doufám, že ještě nějaké faxy dorazí. V poledne jsem už na mašli, ale vyrážím s kompletní rezervací našeho pobytu na ambasádu. Po krátkém prozkoumání datumů úřednice bere všechny papíry a odchází za konzulem. Čekám u stolu v kanceláři s pocitem, že teď se rozhoduje o naší cestě. Po nekonečných 15ti minutách přichází zpět, naštěstí s vlídnou tváří a sděluje mi, že všechno nakonec prošlo i když měl pan konzul výhrady k rezervaci letenek z Jakarty do Singapuru - nezdálo se mu datum do kdy se mají letenky zaplatit! S ujištěním, že víza budou do druhého dne odjíždím domů.

30.3.2000 -  Protože mám ještě práci, rozdělujeme si poslední věci na vyřízení. Ráno volá Piňon na ambasádu, kdy budou víza a rozjetá Dominika sprdne úřednici za to, že jí nechce nadiktovat naše čísla pasů, které potřebují na pojistku a které jsou stále na ambasádě. Piňon  s Petrem vyráží všechny pojistit a já zatím vyřizuju servis ve dvou firmách. V poledne se domlouváme na odjezdu, ale já musím ještě vyzvednout peníze, vyměnit šeky, nechat spravit hodinky a nakoupit pár posledních věcí. Poté mi volá Zapa, že jestli potřebuju, odveze mě na letiště. Domlouváme se tedy, že Piňona s Petrem odveze Domi, vyzvednou víza, zrušej rezervace v Monoi a já za nimi přijedu rovnou na letiště. Ve tři odpoledne mám sraz ze Zapou u Anděla, veze mě domů kde bleskově balím věci do báglu (podle mě neoficiální rekord do Guinessovy knihy - 16 min!!!)  a jedem na letiště. Ve čtvrt na pět vystupuju v Ruzyni a ženu se k odletům. Je to neuvěřitelný, ale jsme všichni a máme všechno vyřízený. Zabalení báglů do igelitu, odbavení, rozloučení, poslední telefony. V bezcelní zóně ještě kupujeme každej flašku vizoura a jdeme do haly. Je 17:05, let se podle letového řádu trochu zdržel, ale když o pár minut později rolujeme na start, nemůžu tomu skoro uvěřit. Ten poslední týden byl strašnej a nejhorší ze všeho je trpký zjištění, že kdyby jsme těm byrokratům na ambasádě dali hned na začátku jeden nebo dva faxy s rezervací na celý ty dva měsíce v Jakartě a nevymýšleli složitě celou naší cestu, mohli jsme to mít vyřízený prakticky hned.

30.3.2000 -  Huuufff! Tak už teda nakonec vodjeli, teď ty updejty budou jen na mě a na tom, jak mi budou chodit mejlíky z tý druhý strany Zeměboule. Bohužel už nejni v mejch silách přepisovat sem i fšechny SMSky... sorry, brácha, ...ale těšim se na reportáže :o) brácha

1.4.2000 a ještě pár dní - No, musím podotknout, že akce s faxy a objednávkami hotelů před odjezdem se mimořádně povedla, ovšem byla zřejmě načasována dost špatně. Průběžně k nám volá nějaký sympatický hlásek, který fistulkou ne-nepodobnou našim vietnamským přátelům z tržnice říká: