Ostrovy

8.5.2000 Zdravíme vás všechny po dlouhých 15ti dnech strávených ve východní části Indonesie. Absencí internetu a telefonního signálu jsme trpěli víc než dost a nahromadilo se spousta luxusních zážitků, které se vám, nyní konečně odplouvajíc na zaoceánské přeplněné kocábce, pokusíme sepsat.

Cesta lodí po ostrovech Sumbawa, Komodo a Rinca
Flores - cesta přes hory, Bajawa, Kelimutu
Ende, čekáme na loď
Ankermi, korálové zahrady, zpět lodí na Lombok

22.4.2000 Na ostrov Flores jsme si zaplatili výletní loď, která nás měla na tento ostrov dopravit po čtyřech nocích a pěti dnech plavby podél pobřeží Sumbawy s potápěním a koupáním se zastávkou na ostrovech Komodo a Rinca a která měla být podle letáku cestovní kanceláře pro 15 lidí. Když jsme ji v přístavu v Labuhan Lombok viděli, usedli jsme v úžasu na molo a jen se tiše smáli. Dva účastníci cesty se okamžitě vzdali svých jízdenek a už jsme je nikdy neviděli. Jejich neúčast se nám později hodila - zbylo na nás více rýže a na lodi bylo i více místa. Se zmrzlými úsměvy jsme se nalodili.

Tři místní mořští vlci s čerstvou občankou v kapse nás srdečně ujišťovali, že všechno bude OK. Ubytovali jsme se na palubě dříve rybářské lodi asi 3m široké a 15m dlouhé, kde bylo jediné místo pro pasažéry a která se pro příští dny stala obývacím pokojem, jídelnou a ložnicí pro celkem 12 lidí. Složení pasažérů bylo rovnoměrně kosmopolitní: 3 pampalíny z Čech, dva machři ze Švédska, francouz a francouzska, dvě typické Japonky, neskutečnej šoumen z JAR a angličan z Honkongu se svou ženou - číňankou. Asi po 400 metrech po odražení se naše nálada prudce změnila, když se loď po několika trhavých pohybech zastavila a naklonila se směrem na záď. Posádka naskákala do vody a hned nato i my ostatní. V této naprosto absurdní situaci jsme se začali hystericky smát a tlačit tu krávu z mělčiny, kde jsme uvízli. Úspěšně jsme kocábku za potlesku posádky a japonek, které si nás fotily, dostali na moře a ze všech spadly počáteční rozpaky. Teď jsme byli opravdu klidný, protože co se bude dít příští dny, zřejmě bude v úplně jiných rukou.

Během slunného dne jsme byli vykydlený na přídi a na rozkaz ministra zdravotnictví opět do krvava oprasili svá už vyhublá tělíčka. Časté zastávky v zátokách byly v tom vedru vysvobozením a my si mohli v čele s Mirkem konečně užít svého potápěčského nádobíčka. Fakt je, že místa, kde jsme zastavovali, byla pro šnorchlování jako stvořená. Zahrady mnohobarevných korálů, sasanek, hvězdic a přehlídka všemožných ryb, takže si člověk připadal jako v mořském akváriu. Zcela unikátními tvory v tomto přenádherném tichém světě byly dvě japonky, díky neuveřitelně rychle kmitajícím nožkám ve vodě připomínající hlučností a rychlostí parník. Plovouc v červených záchranných vestách, hlavou ponořenou pod vodou a dokolečka se pravidelně točící připomínaly lodičky na baterky puštěné na hladinu. Ihned jsme je k všeobecnému veselí pokřtili na "Japanese submarine". A pokud jim nedošli baterky, brázdí tam v symetrických kruzích vody v zátoce dodnes. Samozřejmě jsme se během třídenní cesty mnohokráte projevili jako správný čecháčkové. Hned při první večeři, bez ohledu na počet lidí a počet porcí, jsme si nabrali na talíře ke zděšení všech hromadu rýže a skoro celou přílohu. Nutno přiznat, že to bylo poprvé a naposledy, protože rýže se zeleninou se nám pak už poněkud zajídala. Zvláště Petrovi, který raději nejedl a beznadějně čekal, jestli Majkl s Mirkem neuloví nějakou aspoň malou rybu. Neulovili a Petr se pořádně najedl až za čtyři dny. Během dne jsme také roztodivnými styly z různých míst na lodi skákali k pobavení všech do vody a večer je nutili po lahvi místní ďábelské whisky zpívat sprostonárodní písničky.

Vyvrcholením cesty byla pravděpodobně návštěva ostrova Komodo, proslulého výskytem největších žijících ještěrů, tzv. "Komodo dragon". Na asi 3km trek jsme vyrazili se dvěma subtilními průvodci, kteří nás měli chránit před těmito krvežíznivými zvířaty. Během této půlhodinové cesty v ďábelském vedru jsme viděli utrápené ještěří mládě v koruně stromu a poté asi ve vzdálenosti 50m před námi zdrhalo něco připomínající ještěra. Začali jsme se domáhat vrácení peněz. Vrátili jsme se na vychozi bod a průvodce vědom si našeho rozezleni prohlásil, ze se je pokusíme ještě vypátrat. Ušli jsme asi 100 kroku a tam se váleli pod domky mistnich obyvatel tri obrovské exempláře. Fotili jsme se s mistnim tatkou dlouhym asi 3 m vazicim 150 kg. Vypadal smrtelne nebezpecne a na kazde nase priblizeni pootevrel sve draci viko. Ministr zdravotnictvi Francoa byl jim opravdu nadsen a chtel si ho vzit domu, ale zbyli dva clenove, "ti chytrejsi", mu to rozmluvili, tak jede s prazdnou. Naplneni predstavou, ze na ostrove Rinca je uvidime ve svem prirozenejsim prostredi jsme se opet nalodili.

Na ostrove Rinca bylo k videni opravdove HOVNO. Dalsi, tentokrat asi hodinu a pul trvajici trek byl opravdovou vystavni sini buvolych lejn vsech tvaru a velikosti. Nevideli jsme ani jedno zvire a ani snad mouchy na tech lejnech nesedely. Po navratu k lodi probehla soutez o nejlepsi lejnopodrazku. Neumistili jsme se. To bylo nase posledni odpoledne na lodi, protoze jsme k prekvapeni nas i posadky z cela necekane dorazili na Flores o den drive. Posadka z toho byla opravdu v soku, protoze se ji to za celou dobu stalo poprve. Ani jsme moc neprotestovali, jelikoz sme byli radi, ze nas aspon dovezli tam kam meli.

V pristavnim meste Labuanbajo jsme veceri pojmuli labuznicky a radne se nacpali a popili. Po nekolika kolech krasne vychlazenych piv Bintangu jsme si kazdej objednali a doslova sezrali snad nejvetsi rybu co jsme kdy videli a sli jsme se ubytovat do naseho air-condition vychlazeneho pokoje a odpocinout si pred zitrejsi cestou pres ostrov Flores.