11.5.2000 Po nejmorbidnějším fyzickém zážitku jsme se jali okamžitě vypadnout z oblasti, kde hrůzostrašně ční vrchol Mt. Rinjany. Naposledy hledíme z bema na sopku a chápeme proč zde není turistické centrum podobné těm na Bali. Na Rinjany lezou jen totální magoři, zmatení cizinci, kteří za to ještě platí a ještě zmatenější 3 Pampalíny.

Ve vesnici kde měníme dopravní prostředky zjišťujeme, že poslední levný autobus odjel. Odmítáme uvěřit, že už nic nejede a předražené nabídky místních borců na motorkách se smíchem odmítáme. Za hodinu už sedíme každý přišpendlený, s hrůzou v očích na motorkách a řítíme se stihnout trajekt na malé ostrovy zvane Gilli. Indonésané zásadně na motorce nepoužívají brýle, takže cesta se mění v boj o život, kdy se postupně střídáme v držení řidítek, když si řidič vyndavá rozmázlou kobylku z oka. Stmívá se, na motorkách nesvítí přední světla a do přístavu Pemenang přijíždí tři zombie s křečovitým výrazem na obličeji, posetém krvavými fleky od tropickeho hmyzu nejrůznější velikosti.
Tady zjišťujeme že žádná loď už nejede a opět jsme obětí klasického indonéského vtipu. Odmítáme předražené ubytování, které nám vnucují se slovy, že je tady jediné. Místní rádi vtipkují. Po hodině hledání dalšího ubytování přijímáme znechuceně tento jediný hotel. Petr kupuje místní arak příšerného pachu na další oslavu svých narozenin.

V pokoji bez větráku se nedá usnout.

Ráno nasedáme do loďky směr Gilli Trawangan - jeden ze tří malých ostrovů na severu Lomboku. Tento ostrov se nám stává domovem na příští 4 dny. Je to opravdový ráj. Průzračná voda, bílý písek, žádná auta ani motorky, spousta kaváren a hospůdek. Nádherný klid.
Pobyt zde se proměnil v bohapuste válení se v teplém moři bez vln a večerní válení se v restauracích. Po báječně připravených rybách se díváme na nejnovější filmové hity, popíjíme pivo a přemítáme o tom, jak je těžké a únavné být cestovatelem. V tomto romantickem prostředí oslavil konečně Petr důstojně svoje narozeniny. Pozval nás na skvělou večeři na kterou jsme mu předtím půjčili. Byla ryba - jak jinak a nějaké to pivko - jak jinak.
Přesouváme se do hotelu ztrestat místní arak. Hrajeme o něj karty, protože ho nikdo dobrovolně nechce pít. Petr evidentně rád prohrává.

Ráno bez Petra překračujeme dopité láhve rýžového hnusu a vyrážíme na pláž. Tři hodiny poté doráží Petr s rozjasněným úsměvem a další lahví araku. Uléháme do vody u břehu a úspěšně popíjíme. Odpoledne nás místní tým Maradonů vyzývá na fotbalový zápas o penize. Petr rozjařený po Araku se mění ve zběsilého kosiče a malé indonésany zašlapává do písku jednoho podruhém. Zdecimované místňáky porážíme 4:1 a odměnou nám je řemínek pro Petra a jeho totálně odřené nohy. (Rány z tohoto zápasu se mu ještě po 3 nedělích nezhojily).

Děkujeme především Marcelce Zrnové, Gambáčovi, mamince, bráchovi Jirkovi, Dominice, Zebovi a všem co nám napsali. Moc dik.

• bavendo na Travanganu