27.5.2000  V poledne jsme dorazili do přístavu Tanjung Priok v Jakartě, odkud vyplouvala naše loď Kelud na cestu na ostrov Batam, nejbližší ostrov u Singapuru. Hned u vstupu na loď nás odchytili místňáci s tím, že nám ukážou volné místo pro spaní. Tušili jsme, jak to asi dopadne, ale zkusili jsme to. Odvedli nás do nejspodnějšího podpalubí na špici lodě a ukázali na tři místa v rohu bez matrací  Chvíli jsme na sebe nechápavě hleděli. Když po chvíli zjistili, že nemáme rezervovaná místa, ukázali nám na pytle položené na zemi v uličce pod televizí. Chvíli jsme se opět rozmýšleli a pak se Míra zeptal co za to - základní otázka při jakýchkoli službách. Zakřiknutě vypadající mladík, který se náhle octnul vepředu před ostatními, nesměle zašeptal - seratus. Míra zalovil v peněžence a podal mu minci v hodnotě pětinásobku jeho požadavku a v tu chvíli z něho vypadlo - seratus ribu - sto tisíc!!! Začali jsme se smát, mohlo nás to napadnout, ale takhle naivní pokus jsme opravdu nečekali a tak nám to přišlo opravdu k smíchu, protože cena za cestu z Jakarty na Batam byla o třetinu levnější než tato nabídka místa na zemi. Odmítli jsme veškeré pokusy o smlouvání a vydali se hledat normální místo na palubě a našli jsme nakonec docela prostorný flek na přídi, kde bylo dost místa až na to, že tam začal foukat vítr a tato část paluby se stala oblíbeným korzem místňáků, kteří tudy neustále procházeli a s neskutečnou výdrží dokázali dlouhou dobu koukat na ohromné kontejnery, které byly uskladněny na přídi. Ve spacáku však bylo dobře a vítr se dokonce k ránu utišil. A zatímco jsme chrupali, překročili jsme podruhé rovník a opět jsme se dostali na naší starou, dobrou, severní polokouli.

Na Batam jsme přijeli druhý den odpoledne. Od našeho kamaráda Davida jsme měli nějaké informace, které nám poslal emailem a tak jsme přibližně věděli, kam se máme na Batamu jet ubytovat. Bylo to nedaleko hotelu Merlin, ale když jsme se ptali taxikářů na cenu, jenom jsme vykulili oči nad tou částkou. Procházeli jsme přístavem a Majkl jen tak náhodou mávnul na osobní auto a do okénka u řidiče prohodil hotel Merlin. Řidič nejdřív nereagoval, ale za závorou zastavil s tím, že nás odveze. Naložili jsme bágly a nacpali se dovnitř společně s mladým klukem a holkou, který s ním přijeli. Cestou jsme se dohadovali mezi sebou česky, jestli jedem stopem nebo za to bude řidič něco chtít. Nejdrsnější Majkl prohlašoval, že mu nic nedá a Petr s Mírou uvažovali o rozumné ceně, která by se dala uhádat. Po zhruba 25 minutách nás vyhodil před hotelem a mladý spolucestující nám přetlumočil jeho požadavek - cena byla dokonce vyšší než za taxík! Následovala další půlhodina dohadování, která skončila tím, že Majkl vrazil mladíkovi do rukou asi třetinu ceny a odešli jsme do restaurace. Řidič auta byl tak nasranej, že ani nevylezl a rovnou odjel. V restauraci jsme se moc nezdrželi a šli jsme najít ubytování.

Po dvou měsících cestování po Indonésii jsme si mysleli, že pokud se jedná o ubytování, tak už nás jen tak něco nepřekvapí a vlezli jsme do prvního blízkého hotelu který vypadal, že bude levnější než Merlin. Vešli jsme do ponuré budovy, kde nás na recepci uvítala starší žena a zatím co Majkl šel prohlídnout pokoje, shodili jsme bágly a rozhlíželi se kolem sebe. Na stěnách visely velké fotografie na kterých se zvláštní bojovníci zraňovali nožema, řezali se do nohou a rukou, podřezávali si krky a vykuchávali si břicha. Když nám za chvíli ještě nějaký místňák nabídl ještě album s fotkami se stejnou tematikou, nemusel nás Majkl, který se vrátil s tím, že ubytování nic moc, ani přemlouvat, že jdeme radši jinam. Naštěstí jsme hned vedle objevili hotel, sice dražší, ale po předchozí zkušenosti nám připadal jako v pohádce - bylo tam čisto, na každém pokoji dva ventilátory a televize s dálkovým ovládáním.
Po důkladném prozkoumání všech televizních kanálů jsme se šli podívat večer do Batam centra na večeři a na pivo. Cestou zpátky Petr objevil skvělou zábavu. Od chvíle, kdy vlezl do hospody Ice pub, aby zjistil kolik stojí pivo a vrátil se s rozepnutou košilí a rtěnkou na tváři, systematicky prolejzal všechny bordely a nakonec se mu podařilo přemluvit Majkla a Míru k návštěvě jedné hospody za účelem pivního osvěžení. Toho se nám opravdu dostalo i s obsluhou několika pěkných děvčat, které neustále čekaly na naše další přání a příležitostně se vyptávaly na spoustu dalších věcí jako odkud jsme, kam jedeme a jak se jmenujeme. A tak se holky dozvěděly, že Míra se jmenuje Tácek, Michal je Palačinka a Petr - Šunkafleky, což mu ovšem nechtěly věřit až do té doby co jim vysvětlil, že normálně mu všichni říkají zkráceně Šunka. 

Večer se ozvala první skupina zájezdu Pampaliny travel. Petr Vocel, Hanka a Helča poslali zprávu, že jsou v Singapuru a čekají na letišti na bágly, které - jak jim nakonec prozradili - odcestovaly australskou společností Quantas do Sydney.
Ráno jsme se zbalili a vyrazili do přístavu, ze kterého jezdí lodě do Singapuru. Tam jsme dorazili po hodině jízdy a když jsme si seřídili hodinky o hodinu dopředu na singapurský čas, zjistili jsme, že máme čas akorát tak dojet rovnou na Indonéskou ambasádu, kde měli asi za 45 minut zavírat. Tam proběhlo naštěstí všechno hladce, protože jsme byli poučení o nutnosti dlouhých kalhot a zpátečního lístku na Batam a tak jsme vyplnili formuláře, nalepili foto, zaplatili 70,- S$ a dostali příslib, že vízum bude do druhého dne. Služba sice dražší než na ambasádě v Praze, ale taky nesrovnatelně rychlejší a bezproblémová. A pak jsme se po vyřízení formalit vydali taxíkem (už společně s Helčou, která za námi na ambasádu přijela) za ostatními do ubytovny Peony Mansion na Bencoolen st. v centru Singapuru.

A tím také končí příhody TRIA PAMPALINY. Ale nezoufejte, další naše zážitky si budete moct vychutnat v další kapitole, která se jmenuje CK Pampalíny travel a v níž všechny důležité události a skvělé příhody popisují účastníci tohoto neobvyklého zájezdu na ostrov Sumatra v Indonésii.